V povídání o filipech a redaktorech jsme se seznámili s živočišným druhem „redaktor nakladatelský“ a tím, čím se liší od druhu „redaktor časopisecký“. Víme, že hlavní zálibou redaktora nakladatelského je čtení. Dnes se podíváme na další živočišný druh – nebo chcete-li profesi – spjatou s výrobou knihy. Je to korektor. Další postavička, která občas figuruje v tiráži. Co dělá korektor? Jistě odpovíte, že i korektor – stejně jako redaktor – čte. (To je snad nějaké spiknutí, vypadá to, že všichni lidi v nakladatelství si jenom čtou!)
Máte pravdu, korektor čte. Ale nedej bože, když se korektor začte! Hlavním úkolem korektora totiž je, že se při čtení nesmí začíst. Jakmile se začte, je konec… Mozek se věnuje příběhu a nikoliv textu a automaticky vyhodnocuje ne to, co vidí, ale to, co vidět chce. A na to, abyste viděli překlepy, typografické chyby a jiné obludy, prostě musíte číst jinak. Musíte přece ohlídat, abyste v receptu neměli omylem „kg“ místo „g“. Takže korektor je jedna z posledních instancí, která vidí hotovou knihu a kontroluje ji, než jde do tisku.
Samozřejmě, že občas nějaká ta chybka uteče. Stává se to a je jasné, že to člověka zamrzí. Nejhorší je, když se ukáže, že je chybka na obálce. Nedej bože v názvu knihy. Nebo v prvním nadpisu. Znáte to, čím větší písmo, čím nápadnější nadpis, tím zaslepenější člověk je. Vidíte to už po stopadesáté, čtete to posté, nakonec aby si to člověk snad slabikoval. Někdy na poslední chvíli pomohou jiné oči náhodného člověka v tiskárně, který koukne a vidí. Však také platí: Víc očí víc vidí.
Bohužel je to pak někdy také laskavý čtenář, kdo najde nějakou tu chybku. A my si říkáme: Ano, všichni vidí ty chyby, které tam zůstaly. Ale kdyby věděli, kolik jich bylo původně a kolik jsme jich vychytali a opravili!
Přejeme tedy vám, čtenářům, i nám v nakladatelství co nejvíce krásných knih bez chyb!
Vaše, D. B.
