V každé knize se najdou místa, která nikdo nečte, laskavý čtenář promine. Tak třeba rejstřík. V učebnici, to je něco jiného, ale čte někdo v kuchařce rejstřík surovin? Nebo doslov. To musí být čtenář v laufu ještě z posledních stránek příběhu, aby se rovnou pustil do doslovu… Nebo poděkování autora. A co teprve tiráž! To jsou všechno takové ty technické údaje, které sice dělají knihu knihou, ale spíš jen pro zasvěcené… A přesto prozrazují alespoň něco o lidech, kteří knihu připravují. Tak třeba kdo je odpovědný redaktor? Bývá uveden v tiráži; dokonce někteří spisovatelé, mají-li potřebu na závěr svého příběhu vyjádřit díky za to, že už to mají všechno za sebou, ve svých doslovech děkují za podporu – své rodině, dětem, partnerům, lidem, kteří jim byli inspirací nebo jim pomohli radou či znalostmi, a někdy také děkují svým literárním agentům, nakladatelům a svým redaktorům „…za jejich trpělivost a připomínky, bez nichž by příběh nebyl takový, jaký je.“ Protože vážení, není nad to míti filipa, ale také dobrého redaktora. Nakladatelský redaktor totiž především čte. Na rozdíl od redaktora v novinách nebo časopisech, který především píše. Tedy ne že by redaktor v nakladatelství nepsal, ale přece jen… si pořád čte. A hlídá. A kontroluje. Jestli v textu nejsou nějaké slabiny či vysloveně chyby. Zabývá se stylistikou, samozřejmě opravuje nějaké ty šotky, ale jedná-li se o beletrii, hlídá i spád a tok příběhu, logickou návaznost a konzistenci postav. Proto je dobré, když si autor a redaktor tak říkajíc „padnou do huby“. Jsou na stejné vlně.
U populárně naučné literatury redaktor v rámci svých možností hlídá, aby v textu nebyly věcné chyby. V případě našeho nakladatelství, které vydává z drtivé většiny překladové tituly, je tedy důležité míti i dobré překladatele, kteří jsou schopni nejen dobře překládat, ale odvést i pečlivou práci po stránce věcné. A protože nikdo nevíme všechno, jsou tu samozřejmě i lektoři, kteří mohou posoudit odbornou stránku věci.
Někdy však stačí, když vás při čtení něco jen tak trkne… Není tohle nějaké divné? Raději to ověřím. Pochválen buď internet a možnosti dnešní doby, kdy se ke své informaci dostanete za pár kliknutí. Jen je třeba hledat a třídit. Mnohdy totiž musíte načíst několik stránek nebo celých článků, abyste si ověřili jednu větu ze svého textu. A to je právě na práci redaktora skvělé – stále se něco dozvídám a něco nového se učím. Vždycky si ale říkám – kdybych si to také všechno pamatovala… Znáte to: Ano, o tomhle jsem tak před půlrokem něco četla… Ale co? Tedy tak.
Nakladatelský redaktor je vlastně někdo jako skript u filmu. Čte si, hledá, ověřuje, kontroluje, a ještě se u toho baví. A pak má takové ty profesionální deformace, že vidí chyby tam, kdy si jich normální smrtelník nevšimne. Jeden příklad za všechny: Dan Brown a jeho Šifra mistra Leonarda, světový bestseller par excellence. A hlavní hrdina Robert Langdon jednou při svém pátrání odjede z Paříže někam na venkov, tam se stihne poprat, uniknout pronásledovatelům a zase vrátit do města – a trvá mu to, přátelé, když si to v knížce dobře dohledáte, asi půl hodiny. No řekněte, copak to před vydáním nikdo nečetl?
Vaše, D. B.
