Sardinie

„Sardinii není na světě rovno“ – to napsal o druhém největším ostrově ve Středozemním moři D. H. Lawrence roku 1919. A nejen ostrov, ale i jeho obyvatelé jsou jedineční. Jejich fascinující neústupná pýcha se snoubí se vstřícnou pohostinností a uvolněností. Ani v prázdninových letoviscích nemizí Sardům úsměv z tváří – a to nejen proto, že turistický ruch je dodnes jediným kvetoucím hospodářským odvětvím. Ostrované vítají cizince a zajímají se o to, jak jiní žijí a smýšlejí.

Zdá se, že politikové potenciál turistického ruchu podceňují a nijak nepodporují jeho rozvoj. Pro hospodářský rozvoj ostrova to není dobré – pro cestovatele, kteří zde hledají únik před přelidněnými prázdninovými letovisky, je to naopak skvělé. Na pobřeží o délce 1800 km nenajdete téměř žádné – až na Costa Smeralda a Alghero – bašty masového prázdninového odpočinku. Místo toho jsou na svazích rozesety útulné vesničky, v nichž se často turisté a místní dávají do přátelského rozvoru při večerní procházce na místním náměstíčku.

Kromě „sladkého života“, zářivého slunce, dlouhých písečných pláží a malebných zátok však Sardinie nabízí mnohé kulturní zajímavosti a památky. Před 3000 lety odolávali Sardové nájezdům nepřátel v kamenných obranných věžích, zvaných nuraghy. Těchto „kastelů“ z doby kamenné mělo být na ostrově až 7000 a dodnes výrazně utvářejí vzhled ostrova. Nesmíme však zapomenout ani na fénické sídliště Tharros z 8. století př. n. l., jež bylo později přestavěno Římany – ani na více než 100 románských kostelů, gotických kaplí a na katedrálu Santa Maria.

Ačkoliv ostrov dodržuje tradiční siestu, mládež se prohání ulicemi na kolečkových bruslích a cappuccino a chianti najdete na každém nápojovém lístku, nelze jej srovnávat s italskou pevninou. Mezi Janovem a severním výběžkem ostrova neleží jen 13 hodin plavby trajektem, nýbrž snad celé světy a věky.